Nikon D3300: drobek se silným srdcem

U Nikonu D3300 je k dispozici klasické fázové ostření. To nabízí několik kombinací možností výběru ostřících bodů a přeostřování. Jako první tu máme AF-S, což je jednoduché jednorázové ostření v momentě namáčknutí spouště. AF-C znamená průběžné ostření, fotoaparát tedy neustále na zadané ostřícím bodu doostřuje. Pokud se vzdálenost nemění, fotoaparát nemá tendenci pulzovat jako u fotoaparátů s kontrastním ostřením. Při změně ostřící vzdálenosti průběžně mění zaostření. Rychlost změny je sice slušná, ale ne vždy natolik, aby bylo zaostřeno skutečně přesně. AF-A je mixem mezi oběma režimy. Funguje jako AF-S, ale při detekci pohybu se přepne, doostří jako AF-C a opět se uklidní.

Samozřejmě nechybí ani manuální ostření. U 18-55mm VR II objektivu je na těle objektivu přepínač automatického a manuálního ostření. Manuální doostření po autofokusu tak není bez přepnutí možné. Proti předchůdci se už závit na filtry neotáčí, stále se ale vysouvá směrem vpřed. Nelíbí se mi přílišná citlivost, chod od nekonečna po minimum je jen zhruba okolo 45°. Přeostříte tak sice velmi rychle, ale na preciznější ladění zaostření to není.

Pokud jde o výběr AF bodů, tak D3300 určitě potěší, přestože má pouze 11bodový systém s jediným křížovým bodem. Mezi body se dá velmi snadno pohybovat šipkami čtyřsměrného ovladače, aniž byste museli cokoli zapínat. Jako první je tu jednobodové ostření, kdy si sami vyberete polohu bodu. Pak je zde dynamické ostření, kdy v podstatě děláte totéž, ale fotoaparát už zapíná i lehčí podobu sledování objektu a je schopen na něj (občas) zaostřit i tehdy, kdy zmizel z daného AF bodu. Využívá okolních bodů k detekci toho, kam se posunul a je schopen na objekt zaostřit i bodem, který nebyl vybrán.

Následuje 3D sledování, které funguje velmi pěkně. Zoomování mu moc nevadí a v hledáčku jen vidíte, jak přebíhají červené signalizace z jednoho AF bodu do druhého v místech, kde je daný objekt. Dynamické a 3D ostření je k dispozici pouze v režimech AF-A a AF-C. Jako poslední je tu automatický výběr ostřících bodů. To samo vybírá body, které považuje za důležité. Samozřejmě, ne vždy udělá to, co chcete, ale rozhodně patří k těm spolehlivějším a většinou ví, co fotograf požaduje.

Dostáváme se k problematice rychlosti ostření. Ta závisí na objektivu a předchozí 18-55mm VR objektiv nebyl žádný rychlík. Bohužel ani novinka není zrovna rychlá a to, že s fázovým ostření je fotoaparát rychlejší než s kontrastním, v tomto případě není pravda. Přeostření z nekonečna na zhruba půl metru zabere v celém ohniskovém rozsahu přibližně 0,65 až 0,75 sekundy. Doostření mezi snímky si vyžádá obvykle okolo 0,3 až 0,35 sekundy. Což v době, kdy se kontrastně ostří i za jednu desetinu sekundy, opravdu není zrovna příznivá hodnota.

Co se týče úspěšnost ostření, i zde má kontrastní (nebo hybridní) ostření moderních CSC fotoaparátů navrch. Fázové ostření je už z principu ne úplně přesné, zde se navíc setkáte s docela výraznější náladovostí. Občas zaostří správně, občas je trochu mimo. Záleželo ale na objektivu, setový byl bez větších potíží, s dalšími objektivy s delšími ohniskovými vzdálenostmi (na které připravujeme recenzi) se už netrefil častěji.

Když se netrefil, bylo to dost málo vedle na to, aby to šlo na displeji na první pohled poznat, ale naopak dost na to, aby byl snímek kvůli své neostrosti k ničemu. D3300 samozřejmě nemá micro adjustment (doladění autofokusu), což v této třídě není nic divného. Za horšího světla přesnost dále klesá. Dobře to bylo vidět na testu nočních snímků. Zatímco snímky s autofokusem vypadaly dobře, při manuálním ostření přes live view jsem byl schopen zaostřit přesněji a teprve tehdy se ukázalo, jak 24MPx snímač a nový setový objektiv dokážou famózně kreslit detaily.

U zrcadlovky nepřekvapí bohaté možnosti nastavení expozice. Základem jsou expoziční režimy jako je automatika, priorita clony, času a manuál. Měření expozice může být celoplošné Matrix, se zdůrazněným středem a bodové. Proti jejich fungování nemám větších námitek, což ale neznamená, že se občas nehodí jemná korekce. Tu lze snadno provést tlačítkem (stisknutím a držení tlačítka korekce expozice) a točením rolleru.

Expoziční časy zde mají rozsah od 1/4000 sekundy do 30 sekund, tedy běžný rozsah hodnot. Samozřejmostí je i bulb režim. U citlivostí lze nastavit ISO 100 až ISO 12800 po 1EV krocích, v režimu rozšíření je k dispozici i ISO Hi1, což je obdoba ISO 25600. U automatického nastavení expozice lze nastavit horní hranici na ISO 200 až ISO 25600 (minimem je ISO 100) a expoziční čas, při kterém se má začít ISO zvedat. Ten je možné nastavit na 1/2000 sekundy až 1 sekundu, případně je možné to nechat na automatice.

V takovém případě se krásně drží pravidla převrácené hodnoty přepočtené ohniskové vzdálenosti objektivu (při 30 mm volí 1/30 sekundy, při 80 mm pak 1/80 sekundy nebo i trochu kratší). Jen škoda, že uživatelské nastavení těchto hraničních časů je možné po 1EV krocích. Trochu jemnější skoky by neuškodily. Pokud chcete kratší čas než je ten nastavený automatikou a nechcete přepínat ISO citlivost (což je záležitost na hodně kliků, protože u Nikonu je toto tradičně hluboko zakopané v menu), stačí nastavit jakoby ručně ISO citlivost. Přestože je zapnutá automatika, ručně nastavené ISO se pak bere jako minimální citlivost pro automatiku. Příklad. Máte nastavenu automatiku ISO 100-3200, ručně nastavíte ISO 400 (automatika pořád zapnutá). V takovém případě se automatice nastaví rozsah ISO 400 až 3200.

Světelnost nového objektivu má tradiční hraniční hodnoty F3,5 až F5,6. V tomto se nijak neliší od konkurence. Oproti předchozímu modelu má ale o něco lepší průběh světelnosti. Rozdíly ale nejsou výrazné a pohybují se jen většinou okolo jedné dvou desetin EV. Korekce expozice je možná v rozsahu -5 EV až +5 EV (od rozdílů 3 EV se už nezobrazuje na grafu). Expoziční bracketing si cestu do řady D3x00 opět nenašel. Jak jsme již hovořili v předešlé kapitole, fotoaparát má problém s vibracemi zrcátka a závěrky, na což se nyní podíváme.

Toto jsou výřezy snímků na přepočtených 300 milimetrech (200 mm reálných). Při cloně F8 byl čas 1/200 sekundy, při F9 pak 1/160 sekundy. Při F20 je použit expoziční čas 1/30 sekundy a snímek už není tak roztřesen. Byl použit stativ včetně zátěže, aby byl stabilnější. Z ruky ani z normálního velkého (natož malého) stativu není možné vyfotit dostatečně ostrý snímek při bezpečných časech (dle pravidla převrácené hodnoty ohniskové vzdálenosti).

V této kapitole se podíváme na přehled fotografických režimů, které fotoaparát nabízí.

Režim panoramat lze fotit při libovolné ohniskové vzdálenosti, můžete jej fotit také libovolným směrem. Zde jsem dosáhl rozlišení 4800×1632 pixelů, což není mnoho. Detaily jsou přiměřené danému rozlišení, skládací artefakty tu víceméně nejsou, jen některé linie působí trochu "nalomeně".