Fujifilm X-E1: CSC tak trochu jinak

V lednu 2012 vstoupil Fujifilm na trh CSC fotoaparátů. Nepatří tak sice mezi ty první, nicméně už od počátku se nenechává zahanbit a jeho fotoaparáty představují velmi zajímavou alternativu. Prvním lákadlem může být retro vzhled. Dalším mohou být objektivy, které se docela vymykají zavedeným standardům. Zoomů je docela málo, a pokud jsou, mají znatelně lepší světelnost, než je zvykem. Větší důraz je kladen na objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností. Za další tu máte 16MPx APS-C X-Trans snímač, jehož barevná maska je úplně jiná než u konkurence a má přinášet vyšší skutečné rozlišení (větší počet detailů). Jak si povede nový Fujifilm X-E1 s pevným objektivem XF 35mm F1,4, to uvidíme v dnešní recenzi.

 

Fotoaparát je opravdu bytelná cihla. Zpracování je vynikající, na dotek působí opravdu robustně. To se podstatně změní po zapnutí přístroje. Neustálé cvakání clony a další zvuky přístroje nepůsobí úplně nejlépe. Kdo už ale vlastnil nějaký pokročilejší Fujifilm, nebude ničím překvapen. Držení je v rámci možností dobré. Grip vepředu je malý, vzadu najdete menší vybrání pro palec a s menšími objektivy je úchop poměrně jistý. Neumím si však moc představit komfort držení s nějakým větším zoomovacím objektivem. Oproti modelu X-Pro1 tu nenajdete hybridní hledáček, ale jen elektronický.

Za bajonetem je už zmíněný snímací čip X-Trans CMOS, jehož rozlišení činí příjemných 16 megapixelů. Z tohoto pohledu napravo vidíte páčku pro změnu ostřících režimů na manuální, průběžné a jednorázové. Na druhé straně je podobně jako u fotoaparátů Sony NEX páčka na odjištění objektivu. Sony má štěstí, že nepůjčuje své NEXy se dvěma objektivy. Takhle jsem u nich totiž nepřišel na to, že toto umístění je opravdu dost nepříjemné. Fujifilm dodal objektivy dva (recenzi druhého přineseme v blízké budoucnosti) a při každém přehazování jsem jen nadával. Dokud se nepřenaučíte všechno dělat přesně naopak, než jste zvyklí, pořád vám bude chybět třetí ruka.

Takže ne, že by to bylo ergonomicky nějak špatně, jen je to naopak ve srovnání snad se všemi jinými fotoaparáty s výměnnými objektivy a holt si musíte zvykat (např. držet druhý objektiv v jiné ruce než obvykle). Nechybí pomocná AF dioda a kontrolka samospouště v jednom.

Jak už bylo řečeno, k testu jsme použili velmi zajímavý objektiv Fujinon XF 35mm f/1.4R. Ten má pevnou ohniskovou vzdálenost 35 milimetrů, což po přepočtu dává 52,5 milimetru. Potěší výbornou světelností F1,4 a manuálně nastavitelnou clonou pomocí clonového kroužku. Jako poslední hodnota je zde A, což značí automatiku. Aretace poloh je přiměřená, pouze mezi F16 a A je dlouhá dráha a kroužek lze nechat v mezipoloze (což se vám často stane při nasazování objektivu). Ostřící kroužek je vepředu a má docela tuhý chod. Vůbec se nezasekává, ale jde ztěžka. Úplně cítíte, jak se s každým pootočením hne "půlka objektivu", což není úplně nejpříjemnější. Manuální ostření je tak poněkud pomalé a hlučné. K objektivu dostanete stylovou sluneční clonu, která nebrání nasazení krytky objektivu. Závit pro filtry má průměr 52 mm.

Tady je dobře vidět manuální clonový kroužek objektivu, což je u CSC fotoaparátů příjemná rarita. Zleva vidíte lehce vystouplý kryt hledáčku, interní blesk, pak sáňky na blesk (lehce mimo osu objektivu) a kolečko expozičních časů. K dispozici je 1/4 sekundy až 1/4000 sekundy po 1 EV, nicméně šipkami vpravo vlevo můžete dělat 1/3EV kroky (např. při nastavení 1/1000 sekundy lze šipkami zvolit 1/640 s, 1/800 s, 1/1000 s, 1/1250 s a 1/1600 s). Režim T dovolí nastavit až 30 sekund a nechybí bulb režim (B). Pokud nastavíte A, volí se čas automaticky.

Režimy PASM si tak volíte vzájemnou polohou clonového a časového kroužku. Obojí na automatice A je automatický režim expozice (P), clonový kroužek na konkrétní hodnotě je priorita clony (A), časový kroužek na konkrétní hodnotě je priorita času (S) a pokud jsou oba kroužky na nějaké konkrétní hodnotě a ani jeden na "A", jde o manuální režim (M). Kolečko jde dost ztuha. Další kolečko je vyhrazeno pro korekci expozice, jde už trochu více zlehka, ale je jen minimálně vystouplé a s mokrými prsty jej budete nejspíš otáček dost těžko. Nahoře je ještě páčka pro spuštění přístroje a velmi příjemné retro tlačítko spouště. Úplně napravo pak najdete funkční tlačítko Fn, kterému můžete přiřadit nějakou uživatelskou funkci (osobně jsem tu dal ISO citlivost). Po stranách přístroje vidíte ouška na provlečení popruhu.

Na zádi je 2,8" LCD displej s rozlišením 460.000 bodů (320×480 pixelů). U této kategorie fotoaparátů je to spíše nižší rozlišení, nicméně přesto dostatečné. Obraz je příjemně detailní, pozorovací úhly jsou slušné s jen malou ztrátou kontrastu při pohledu ze stran. Dále tu najdete elektronický hledáček (EVF) s rozlišením 2,36 milionů bodů (1024×768 pixelů). Obávám se však, že Fujifilm nedokázal toto rozlišení využít a zůstalo jen na papíře. Při snímání šikmých linií si lze všimnout aliasing (kostičkované linie), což napovídá tomu, že do hledáčku se posílá mnohem méně dat, než by byl schopen vlastně zobrazit (aliasingem mi docela připomíná hledáček ve starších fotoaparátech Samsung NX10/11 s 640×480 pixely). Vyfocené snímky jsou už ale zobrazovány v plné parádě a tady hledáček válí. Chválím rychlé automatické přepínání mezi LCD a EVF.

Nalevo od displeje jsou čtyři tlačítka. To první je věnované zobrazování snímků. Znovu se tu ukazuje svéhlavost fotoaparátů Fujifilm a některé naprosto nepochopitelné vlastnosti. A tak tu najdete třeba takovou věc, že pokud se snímek (RAW) ještě ukládá na kartu, je možné JPEG zobrazit, dokonce i zvětšovat, ale jakmile se RAW doukládá, celý náhled se zrestartuje, displej zčerná a snímek se zobrazí znovu v nejmenším náhledu. Proč se proboha uložení RAWu nemůže provést v tichosti a jeho ukončení musí restartovat "půlku fotoaparátu"? Řešením je koupit si opravdu hodně rychlou kartu, aby ten reset prohlížecího režimu proběhl ještě dříve, než do něj vstoupíte (resp. ono vám to v momentu ukončení ukládání ani nedovolí do tohoto režimu vstoupit). Běžná Class 10 karta je opravdu málo a hledejte nějaké Extreme, Ultra, Turbo edice a karty s UHS-I rozhraním.

Dalším nepříjemným překvapením je i automatické restartování objektivu při vstupu do režimu prohlížení. Proč to dělá? Vy se chcete podívat, zda jste to při manuálním ostření dobře vyfotili a fotoaparát vám zatím manuální ostření změní a můžete ostřit znovu. Sice většinou nastaví původní zaostření, ale ne vždy se trefí, nehledě na zbytečné vyjíždění, zajíždění objektivu a spoustu zbytečných zvuků ostřícího mechanismu i clony navíc. Takové zvláštnosti umí opravdu jen programátoři firmwaru u Fujifilmu.

Následují další tlačítka. První je Drive, které spouští různé bracketingy, sekvenční snímání, panoramata a právě zde je také jediná možnost, jak navolit režim videosekvencí. Toto tlačítko slouží také jako lupa při prohlížení vyfocených snímků. Tlačítko AE vybírá režim měření expozice, případně oddaluje náhled vyfoceného snímku. Jako poslední je tu AF pro výběr ostřícího bodu, rovněž se jím tento bod potvrzuje (logicky bych potvrzování čekal i na tlačítku OK, to ale výběr restartuje - opět se ptám "proč"?). Může sloužit i k mazání snímků.

Nad displejem najdete tlačítko pro vyklopení blesku. Rameno není sice nějak extrémně bytelné, ale působí na mně mnohem lépe než u některých NEXů. Dále je na zadní části tlačítko View Mode, které upravuje zobrazovací displeje - zda bude zapnuto EVF, LCD nebo automatika mezi nimi.

Dostáváme se k pravé části. Nahoře je malé kolečko, jímž můžete procházet vyfocené snímky, nastavovat volby ve quick menu, případně po jeho zmáčknutí se zobrazí zvětšený náhled při manuálním ostření. AE-L/AF-L může zamykat expozici, ostření, případně oboje. To, zda jej musíte držet, nebo stačí jen zmáčknout a pustit, lze nastavit v menu. Tlačítkem Q se spouští vcelku příjemně ovladatelné quick menu s maticovou strukturou (přestože maticové struktury nejsou pro menu tohoto typu vždy úplně nejvhodnější). U tohoto tlačítka počítejte s tím, že není vystouplé a trochu hůře se mačká.

Nad čtyřsměrným ovladačem vlevo je reproduktor. Čtyřsměrný ovladač má nahoře pouze zapnutí režimu makra, jinak je bez označení (slouží jen k navigaci v menu a další nastavování). Uprostřed je tlačítko MENU/OK pro možnost vejít do hlavního menu. Jako poslední je tu DISP/BACK pro změnu zobrazení displeje.

Na pravé straně v podstatě nic nenajdete, je tu jen kovové ouško na provlečení popruhu.

Na levé straně je krytka, pod níž najdete USB a HDMI port, je tu i konektor pro externí mikrofon, případně dálkové ovládání.

Vespod je kovový závit pro stativ (mimo osu objektivu) a krytka prostoru pro baterii a paměťovou kartu. U fotoaparátu této kategorie bych možná už čekal samostatný slot na kartu na boku přístroje.

K napájení slouží Li-Ion akumulátor NP-W126. Jako paměťové karty jsou podporovány SD, SDHC a SDXC.

Fujifilm X-E1 potěšil hezkým designem a mnoha zajímavými možnostmi, bohužel občas naštve některými nelogickými procesy.