Jupiter-9 85mm F2.0 (M39)

Objektiv Jupiter-9 podporuje pouze manuální ostření, což rozhodně nepřekvapí. Ostřící kroužek jde velmi ztuha, nicméně naprosto plynule. Minimální ostřící vzdálenost činí dle výrobce 115 centimetrů, v testu jsem naměřil 111 cm od roviny senzoru. Od přední čočky pak počítejte se 102 centimetry. Dosahuje přepočteného zvětšení necelých 0,14×, což pro makro opravdu nestačí (reálně 0,09×). S makro předsádkou Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi se ale situace znatelně změní a dostanete se dokonce na 0,79× přepočtené zvětšení, což už na makro opravdu není špatné. Pochopitelně objektiv není na takové krátké vzdálenosti stavěný, a tak opticky v takovém případě nějak extrémně nepřesvědčí.

Na následujícím snímku jde vidět, že na makro se objektiv skutečně nehodí. Díky přiclonění má snímek rozumnější kontrast (na plně otevřenou clonu vytváří auru). Samsung NX30 z nějakého prazvláštního důvodu vytvářel zápornou vinětaci, světle azurové rohy snímků. Toto se dělo i v RAWu.

Objektiv nabídne hodně dobrou světelnost F2,0, díky čemuž při 85mm ohniskové vzdálenosti dokáže opravdu solidně rozmazávat pozadí. Díky tomu je dobrý i do slabšího světla, samozřejmě pokud nevadí malá hloubka ostrosti. Clona má neuvěřitelných 15 lamel a lze ji přiclonit maximálně na F22. Má hladký chod bez aretací.

Dále se podíváme na to, jak si objektiv stojí po stránce bokehu.

Při nejnižší cloně je kresba nevýrazná, vytváří se aura a objektiv trpí i na světelné závoje. Odlesky jsou kruhové, mají ale výraznější okraje. Bokeh tak není úplně nejkrémovější.

Po přiclonění se znatelně zlepšil kontrast, i když dokonalý stále není. Odlesky jsou plné bez okrajů a bokeh je trochu jemnější.