Panasonic Lumix LX100: pozoruhodný profi kompakt

Manuální ostření se ovládá kroužkem na objektivu. Spolu s otočením se zobrazí zvětšený výřez, který lze doplnit o focus peaking. Díky tomu se manuálně ostří opravdu dost snadno. Zatímco přes displej se dá ostřit dobře, přes hledáček je to úplně jiná písnička. Něco takového jsem ještě nezažil a musím říci, že jsem hodně dlouho hledal scény, kdy se manuálně nedalo zaostřit. Slabě osvětlená (nenasvícená) místa v pokoji nasvíceném sklopenou stolní lampou se 40W žárovkou. Naprostá pohoda.

Pokud na fotoaparátu nastavíte kladnou korekci expozice, náhled se také prosvětlí a jste bez problému (bez kladné korekce to ale nedáte). Zaostříte, korekci rychle vrátíte a je to. Dá se ostřit dokonce v pokoji, který je osvětlen pouze slabým světlem z monitoru, ale to je tak hraniční nasvícení. Pokud ostříte na nějaké kontrastní hrany (např. na hranu kalendáře v takové tmě), tak i to se dá. Pochopitelně šumu je v takovém případě neuvěřitelně mnoho, ale tu hranu tam jakž takž uvidíte. Na nevýrazné objekty pochopitelně nezaostříte. Snad jen odezva manuálního ostření na otočení kroužku by mohla být trochu bezprostřednější.

Dostáváme se k výběru AF bodů. Zde je režimů také více než dost. Začíná to velmi rychlou a docela úspěšnou detekcí tváří, která má i detekci očí. Pokračuje to ostřením se sledováním. I to funguje náramně dobře. Přežije zoomování, objekt je schopno sledovat i za poměrně špatného světla. Následuje 49zónová automatika, která je dobrá, ale mám dojem, že kdysi v tomto byly fotoaparáty Panasonic trochu lepší. Režim "uživatelské multi" umožňuje výběr jednoho ze sedmi řádků, sloupců nebo libovolné polohování v jednom ze 49 bodů. V podstatě stejnou funkci s polohováním jednoho bodu má i režim "1 zóna".

Jako poslední je tu jednobodový režim. Při výběru AF bodů můžete stiskem šipky dolů aktivovat jeho polohování, ale je to trochu složitější. Osobně se mi u konkurence více líbí spuštění polohování AF bodu prostředním tlačítkem a pak šipkami. Zde u LX100 musíte spustit režim výběru AF bodů šipkou vlevo, pak spustit menu polohování šipkou dolů a až pak lze vybírat polohu. Případně lze výběr polohy AF bodů přiřadit na čtyřsměrný ovladač přímo (bez toho, aniž byste pak museli spouštět jakékoli menu), ale to pak přijdete o funkčnost v dalších oblastech (ISO, vyvážení bílé a další). Samozřejmostí je nekonečná možnost konfigurace ostřících režimů jako je průběžné doostřování náhledu, konfigurace AF/AE LOCK tlačítka, okamžité ostření a focení při namáčknutí spouště, priorita závěrky nebo ostření, možnost manuálního doostření,

Nyní si ale řekneme pár věcí o úspěšností ostření. Testovaný kus mě překvapil občasnou náladovostí autofokusu, kterou jsem dál zkoumal a i sondováním na internetu jsem zjistil, že LX100 (patrně některé série) trpí na občasný problém s nepřesností autofokusu. Při ostření na 75mm ohniskové vzdálenosti na nekonečno (rozuměj hodně desítek metrů) a zónovým ostřením, které využívá DFD technologii (ať už 49bodovou automatikou, multi ostřením nebo jednozónovým) nebyly snímky velmi často úplně ostré, platilo to především při mírném přiclonění.

Tady jsem vyfotil šest snímků s různými clonami vždy s jednozónovým ostřením využívajícím DFD a kontrastní jednoduchou jednobodovou klasikou. Šest snímků jsem zvolil proto, aby se ukázala "náladovost" a nevybral jeden snímek, kde to náhodou "nevyšlo". Jak je vidět, i DFD umí občas zaostřit správně, zejména u F5,6 ale bylo vždycky trošičku mimo, u F2,8 a F4 jsou pak neostré poslední dva snímky z šesti. U běžných snímků to většinou nebude nějak extrémně vadit, ale prostě nepotěší, že výsledky nejsou vždy takové, jaké byste si představovali a jak to objektiv v ideálním případě dokáže (viz další ukázka níže, která prezentuje nejhorší možné výsledky z jiného dne, kdy měl fotoaparát "horší" náladu). Upozorňuji, že ve všech případech jde o 1:1 výřezy.

Pokud jsem použil jednobodové ostření (křížek), ostření bylo dostatečně spolehlivé. Pak dokonce i nějakou dobu fungovalo lépe i zónové ostření při vyšších clonách. Po chvíli se to ale zase "rozdrbalo" a nebylo schopno úplně zaostřit k mé spokojenosti. Někdy se mu to podařilo, někdy bylo rozostřené více, někdy méně. Nezjistil jsem nějakou stoprocentní závislost, ale pokud se problém vyskytoval, tak to bylo vždy na maximálním zoomu na hodně dlouhou vzdálenost při zónovém ostření a většinou s nějakou střední clonou (plně odcloněný byl většinou bez problému).

Vypadá to, že v zónových režimech se používá DFD a tato simulace fázového ostření opět není spolehlivá (stejně jako poměrně velká část CSC fotoaparátů s fázovým ostřením přímo na senzoru rovněž nevyniká přesností na rozdíl od jejich "hloupějších" kontrastně ostřících brášků - byť v takovém případě také není k nepřesnosti důvod). Jednobodový systém podle všeho funguje klasicky kontrastně přejížděním ostřícího rozsahu (také neostří pod 0,1 sekundy jako zónové režimy, ale zhruba okolo 0,8 sekundy) a jako jediný je přesný za všech okolností. Pokud tedy jde o rychlost, je DFD naprosto excelentní ostřící systém, ale za cenu přesnosti. Alespoň u testovaného kusu. Proto nabádám, při koupi si raději fotoaparát vyzkoušejte, zda na to také trpí nebo nikoli.

Pokud jde o ostřící vzdálenosti, v klasickém režimu potřebujete 15 až 37 centimetrů od přední čočky, což znamená 0,12× až 0,13× přepočtené zvětšení. V makro režimu lze jít na pouhé 2 cm na nejširší ohniskové vzdálenosti, to dosáhnete více než 0,6× přepočtené zvětšení, ale kvůli širokému úhlu záběru si můžete snadno stínit a budete mít na snímku hodně pozadí. Doporučuji tedy lehce přizoomovat zhruba na 30-35mm ohniskovou vzdálenost, kdy jste na 3,5 centimetru od objektu a pořád se můžete těšit na zvětšení necelých 0,55×. S dalším zoomováním už ostřící vzdálenost roste k 24 centimetrům a zvětšení lehce přesahuje hodnotu 0,2×. S předsádkou Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi jsem mohl ostřit od 11 cm od přední čočky předsádky při max. zoomu a dosáhl jsem 0,51× zvětšení.

Na snímku níže vidíte schopnosti makra. Snímek je dost širokoúhlý a i s trochou přiclonění se opravdu hodně maže pozadí. Při plně odcloněném objektivu čekejte výrazně silnější mléčný závoj. Autofokus zde nebyl schopen přesně zaostřit, kleště mu dělaly problém a ostřil tak o půl centimetru dozadu.

U expozice to rovněž nebude povídání na dvě věty. Pokud jde o expoziční režimy, máte zde automatiku, prioritu clony, času a plný manuál. Není zde ale žádné PASM kolečko a tyto režimy jsou dány kombinací clonového a časového kroužku. Pokud jsou oba na automatice "A", jde o automatický režim (volí automaticky clonu i čas). Pokud je nastavena clona, jde o prioritu clony, pokud je nastaven čas, jde o prioritu času a pokud je na konkrétní hodnotu nastavena clona i čas, jde o manuální režim. Časový kroužek je odstupňován po 1EV, takže 1/3EV kroky pak volíte zadním voličem v rozsahu -2/3 EV až +2/3 EV. Tedy při volbě 1/60 sekundy si můžete zadním kolečkem vybrat 1/40; 1/50; 1/60; 1/80 nebo 1/100 sekundy. Pokud zvolíte 1/30 sekundy, lze zadním kolečkem vybrat 1/20; 1/25; 1/30; 1/40 nebo 1/50 sekundy.

Expoziční časy mají velmi bohatý rozsah od 1/16000 sekundy do 60 sekund. Zde ale záleží na typu závěrky. S mechanickou závěrkou lze využít rozsah 1/4000 sekundy až 60 sekund, s elektronickou pak 1/16000 sekundy až 1 sekundu. Bulb režim by dle výrobce měl mít maximum 2 minuty. Citlivosti mohou být od ISO 200 do ISO 25600, v režimu rozšíření se můžete dostat na ISO 100 (o 1EV přeexponované ISO 200, kterému se o toto 1 EV stáhne expozice při převodu do JPEGu). Automatice lze nastavit rozsah, ve kterém se má pohybovat, a to od ISO 200-400 až do ISO 200-25600 (horní hranice po 1 EV). Automatické ISO lze využít dokonce i v manuálním režimu, kdy navolí ISO k vámi navolené cloně a času.

Světelnost s hodnotami F1,7 až F2,8 zní výborně. Pochopitelně to nemá na Lumix LX7, který se může chlubit čísly F1,4 až F2,3, ale i tak je to výborné. Každopádně je nutné podotknout, že paradoxně o něco světelnější je i Canon PowerShot G15/G16 s F1,8-2,8 objektivem a dokonce i Fujifilm X10/X20/X30 s F2,0-2,8 objektivem. Tam je to dáno tím, že jejich horší počáteční světelnost začíná až na 28mm ohniskové vzdálenosti. LX100 začíná na příjemnější a širokoúhlejší 24mm ohniskové vzdálenosti s F1,7, ale na 28 milimetrech už to stihne vyrůst na F2,1. Jeho F2,8 pak kvůli krátkému zoomu začíná už na 52mm ohniskové vzdálenosti a oba výše zmíněné kompakty díky většímu zoomu mají tuto hodnotu až někde za 80 milimetry. Proto jsou v tomto paradoxně lepší.

Zbytek profi kompaktů ale LX100 překonává a díky jednomu z největších senzorů dokáže dosahovat nejmenší hloubky ostrosti, kde se mu přibližuje leda tak Canon PowerShot G1 X Mark II. Korekce expozice má rozsah -3 EV až +3 EV a je příjemně ovladatelná na horním kolečku (jen to kolečko by nemuselo být tak snadné nechtěně pootočit). Expoziční bracketing nabídne možnost vyfotit 3, 5 nebo dokonce 7 snímků s rozdíly mezi expozicemi až 1 EV (tedy rozsah +/- 3EV v případě sedmi snímků). Můžete si také zvolit, zda se bude fotit od tmavších po světlejší, nebo nejprve normální expozice a až pak tmavší a světlejší. Také si můžete navolit, zda vyfotí všechny snímky série na jedno zmáčknutí spouště nebo každý snímek zvlášť.

Měření expozice může být celoplošné, středové a pochopitelně i bodové. Měření expozice je v běžných podmínkách bez problémů, mírná korekce se hodí v lese nebo jiných tmavších prostorách, kde občas neuškodí ta třetina EV dolů, v protisvětle ale občas bude potřeba přidat poměrně dost. Zajímavostí je i to, že si můžete zvolit konverzní křivky a tedy přidat nebo ubrat kontrast ve světlech nebo stínech podle libosti.

Fotoaparát Panasonic Lumix LX100 má velké ambice se stát jedním z nejlepších kompaktů pro natáčení videosekvencí. Vedle klasického Full HD s rozlišením 1920×1080 pixelů při 50 progresivních snímcích za sekundu totiž podporuje i 4K video s maximálně 25 snímky za sekundu (v Evropě a oblastech s PAL záznamem).

Prakticky vše patří k tomu nejlepšímu ve třídě nebo alespoň k nadprůměru. Autofokus je dobře nastaven, je poměrně spolehlivý, ostří dostatečně rychle i plynule bez nějakého výraznějšího škubání nebo nerozhodnosti, občas ale trochu rozostří obraz a vrátí se zpět. Optická stabilizace rovněž funguje dost slušně a rozumně vyfiltruje i chůzi, která je na videu patrná, ale nevadí. Zoom se také snaží být plynulý. Jediné, co vám může tak vadit, je rolling shutter efekt, který je vidět při rychlých pohybech.

Radost udělají i možnosti nastavení. Nejen před natáčením, ale i v jeho průběhu můžete nastavovat expoziční čas (1/25 sekundy až 1/16000 sekundy, a to i při 50p), clonu a ISO citlivost. Ta může být automatická s výjimkou manuálního režimu (máte nastaven čas i clonu). Využít lze nejen autofokus, ale i manuální ostření, což dává kreativnímu natáčení další rozměr. Navíc s velmi dobrou světelností objektivu si užijete i nějakého toho mazání pozadí, takže LX100 půjde využít i na solidně vypadající filmy.

Můžete si stáhnout i ukázkové videosekvence, další videa si pak lze shlédnout ve videorecenzi. Máte tu 4K video (23 sekund, 256 MB), dále MP4 Full HD video (48 sekund, 159 MB) a AVCHD Full HD video (27 sekund, 92 MB).

Zde se budeme věnovat bokehu. Objektiv má dost slušnou světelnost, snímač nepatří zrovna k malým, takže hloubka ostrosti bude malá. Otázkou je, jak moc jemná.

Bokeh je opravdu velmi dobrý. Odlesky jsou kulaté, plné, vše je krásně jemně rozmazané.

S přicloněním se to moc nezhoršuje, byť už odlesky mají výraznější hrany. Některé náročnější plochy tak mohou vypadat trochu nervózněji, každopádně v otázce bokehu je Lumix LX100 opravdu výborný.